31krát o HC Olomouc

26. března 2012 v 23:19 | Kví-Kví |  gLOVE side!
Srdce snad každého olomouckého fanouška se naplnilo pýchou, když náš hokejový tým dorovnal sérii s Chomutovem. A i když ten poslední - nejtěžší - krok neudělali, nikdo se na ně nezlobil.
Na straně té naší Mory nebyly žádné extraligové posily, které by se objevily až na playoff. Vlastně se dá říct, že naši borci občas vypomáhali v Extralize, i když technicky u nás byli na hostování.
V kabině se složila výborná parta - něco, co je v hokeji věc klíčová.

A i když mám některé hráče radši víc, některé míň a místo některých výjimek bych radši viděla na lajně někoho jiného, přesto oni všichni táhli za jeden provaz a za to jim patří velký dík.


A zatímco v Chomutově bylo heslo "Věřím.", my v Olomouci jsme si nevědomky udělali svoje vlastní - "Jsem hrdý/a." případně "Jsem pyšný/á."
A tak to má být. Žádná okatá marketingová motta - jenom něco, co vyplynulo ze situace; něco, co se tvořilo spolu s týmem; něco, co by ani sebelepší manažer nevymyslel. Pravda.

. . .

Jsem hrdá na Štefana Žigárdyho, jak se zase po roce porval s konkurencí v bráně, která jej chtěla vytlačit z brány během playoff. Ten sedmej zápas s Benátkama byla jeho show a nikoho jinýho.

Jsem hrdá na Libora Kašíka, protože i když se mi jeho brankářský styl celkem příčí, tak mě donutil v playoff konečně zatleskat na jeho účet. Zákroky, které předváděl v šestém zápase, byly fenomenální a ty nájezdy byly jenom třešnička na dortu.

Jsem hrdá na Michal Nedbálka za to, jak nám "vyrostl" a právě jeho střely od modré byly v mnoha okamžicích klíčové.

Jsem hrdá na Jiřího Ondruška, že se vypracoval až na pár startů za Vítkovice a dokonce za ně nastoupil v playoff i během naší série, den před zápasem HCO.

Jsem hrdá na Sašu Lhotského, už jenom kvůli tomu prvnímu gólu v sedmém zápase s Benátkami. A ani jeho kličkovaná do útoku nebyla marná.

Jsem hrdá na Oldricha Kotvana, protože za tu sezónu u nás udělal ohromný pokrok a ačkoliv ho mnozí zatracovali, dopracoval tu na jednu z klíčových opor na modré.

Jsem hrdá na Patrika Vránu, jak zapadl do týmu ke konci sezóny a ostudu si rozhodně neudělal. Naopak - kdo chodí na rozbruslení, ví, že ručičky má zlatý a dost možná by potřeboval jenom trochu víc důvěry od trenérů.

Jsem hrdá na Robina Staňka za to, jak kvalitní obránce se z něj konečně stal, i když samozřejmě tu a tam to prostě drhlo. Zastává se spoluhráčů a nebojí se zavést puk do zóny; nemluvě o tom, že jeho za jeho hity konečně nezůstává hromádka polámaných protihráčů.

Jsem hrdá na Martina Janáčka, že se nenápadně zapojil zpátky do procesu po zranění a svou práci si odvedl.

Jsem hrdá na Honzu Mikela, který nám 29 zápasů dělal kapitána, dokud ho až do konce sezóny nevyřadilo zranění kolena. Jeho kariéra visí na vlásku a nezbývá, než popřát mu, aby nemusel skončit dřív, než sám chce.

Jsem hrdá na Oldřicha Horáka za to, že mě nezklamal. Celou sezónu jsem s ním na ledě prožívala každej vstřelenej i inkasovanej gól, u kterého byl na ledě, a úzkostlivě počítala jeho bilanci, aby nakonec v playoff povstal jako fénix z popela a byl v téhle statistice ten nejlepší ze všech obránců. Oldo, děkuju.

Jsem hrdá na Jakuba Bartoně, protože i když kapitán být nechtěl a neustále tvrdil, že jsou v týmu jiní - lepší - vůdci, tak nakonec to byla jeho hruď, na které zářilo kapitánské céčko, když tým obrátil sérii s Chomutovem a došel dál, než by býval kdokoli čekal. Byl to on, kdo vedl obránce v bodování po základní části, a byl to opět on, kdo vypomáhal Vítkovicím, když se jim nedostávalo obránců. A je to jeho dres, který si hrdě přetahuju přes hlavu.

Jsem hrdá na Jiřího Dopitu, který válí i ve 43 líp, jak půlka hráčů soupeře. V playoff překousl všechna zranění, i když občas bylo vidět, že toho má plné zuby; vždycky šel a nechal na ledě všechno.

Jsem hrdá na Pavla Selingra za každou kličku, která skončila gólem. A taky za do, že dělal Kuchardu spokojeným.

Jsem hrdá na Radima Kucharczyka, protože i když to bylo občas dost na hraně, snažil se držet svoje nervičky na uzdě a v playoff ukázal, proč je jedním z klíčových hráčů.

Jsem hrdá na Petra Haluzu, který měl svou nejlepší sezónu a s klidem bych mu mohla dát titul MVP.

Jsem hrdá na Jiřího Řípu, protože jako vždycky bojoval jako lev, byl to náš olomoucký Klimenko.

Jsem hrdá na Matěje Pekra a jeho spektakulární góly do odkryté brány.

Jsem hrdá na Petra Koloucha za to, že zvládl naskakovat za Olomouc i Vítkovice. Taky proto, že se stal černým koněm všech nájezdů a byl to právě on, kdo daroval Plechovce ten poslední a nejkrásnější zápas téhle sezóny.

Jsem hrdá na Lukáše Kusceru, který ačkoliv mohl občas působit trochu neviditelně, tak to byly jeho góly, které častokrát rozhodly. A stejně jako Koloušek zvládal na jedničku i své výstupy ve Vítkovicích.

Jsem hrdá na Milana Ministra, protože se ze zranění kolen vrátil v parádní formě a tentokrát ani nerozbil o mantinel tolik protihráčů/hokejek.

Jsem hrdá na Michala Pšurného, jelikož i když se v playoff trochu bodově zadrhl, nikdy nepřestal bojovat a to je to, o co jde. Nemluvě o jeho výborných výkonech v základní části, bez kterých bychom si o playoff mohli nechat jenom zdát. To chce druhou šanci.

Jsem hrdá na Romana Ráce, který krom toho, že odváděl skvělou práci v týmu juniorů, taky přidal dva úžasné góly do sítě Chomutova.

Jsem hrdá na Tomáše Zbořila, který se vrátil ze zranění, aby nám předvedl parádní hokej a zase se poroučel na vynucený odpočinek. Přesto dál chodil na střídačku a jeho přítomnost uklidňovala Barušku.

Jsem hrdá na Jakuba Šlahaře za to, že jeho hokej zkrátka bavil. Taky se nedá zapomenout na jeho hysterickou radost před koncem sedmého zápasu s Benátkami.

Jsem hrdá na Rostislava Marosze, který si naše fanoušky omotal kolem prstu svými parádními výkony, a který chyběl, když odešel do Hradce.

Jsem hrdá na Jakuba Hermana za ty krásné góly, co v olomouckému dresu dal a je velká škoda, že si v playoff nezahrál. Díky, Kubo, za první podpis na můj dres.

Jsem hrdá na Radima Haase, který svými rychlými průniky do útoku vždycky soupeři pořádně zavařil.

Jsem hrdá na Michala Vodného, který svou bojovností přispěl k té skvělé jízdě na závěr.

Jsem hrdá na zbytek kluků, kteří za nás odehráli sice jen pár zápasů - ať už v základní části nebo v playoff - ale jejich přínos týmu byl přesto důležitý. Mezi ně patří Šedivý, Walker, Hlinka, Lehečka, Svačina a Schejbal.

Jsem hrdá na HC Olomouc a to, co v téhle sezóně dokázali.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Al . | Web | 26. března 2012 v 23:26 | Reagovat

taky rád hokej ? :) Já jen Extraligu - Slavie , plzeň :)))
Tak ať ti ta vášeň vydrrží :))) Já se toho držim rok a už mě znaj v kabině :D

2 cestííí | 27. března 2012 v 21:03 | Reagovat

Ok, moje:
Jsem hrdá na nás, že jsme nevynechaly ani jeden zápas.
Jsem hrdá na kluky, že hráli tak, že jsme o vynechání ani nepřemýšlely.
Jsem hrdá na fanoušky, co Moru podporovali, děj se co děj.
Jsem hrdá, jsem hrdá a jsem hrdá.
A hrdě půjdu v září na první ligovej zápas.

Už je srpen...? nebo aspoň červen..ach joo.

3 elll7 | Web | 28. března 2012 v 16:32 | Reagovat

RE: U nás rozpustí led cca za 14 dní takže už mi také moc nezbývá :/

Pěkné shrnutí ;)
A ta hrdost? Oprávněná! Jak říkám, příští rok dáme finále Jihlava VS Olomouc :D

4 Alli | Web | 28. března 2012 v 16:41 | Reagovat

pěkný článek :)))! nemohla bych psat ke každému hráčovi, nervyla bych, že jsem něco vynechala a ták :D a jinak ano, přiznávám, mám slabost hlavně pro vaše hráče od nás ze Zlína :D ;) Mrzí mě, že jsem nemohla dojet na ten zápas :( tak třeba aspoň inline bude někdo hrát :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.