Jak jsem zradila, ale zůstala věrná

22. října 2011 v 23:32 | Kví-Kví |  FOTOREPORT
Dneska jsem viděla dva pro mě naprosto cizí týmy. Znala jsem dohromady tak pět hráčů, a to znala je spíš "znala", protože jsem je viděla jenom v přípravě, a že bych jim nějak věnovala pozornost, to se říct nedá. Vlastně jednomu ano.
Ten jeden byl Zdeněk Okál.
Tohle je příběh o tom, jak jsem poprvé viděla utkání NOEL Extraligy Juniorů. A hromada fotek k tomu.


Na úvod si však připomeňme, kdo je Zdeněk Okál a proč jsem vlastně šla mrznout na stadion.
Zdeněk Okál je zlínský odchovanec, který tohle léto odehrál šest přípravných utkání za HCO, zaznamenal šest bodů a fanouškům se líbil. Mě nadchnul. Vedení nepřesvědčil. A protože vedení má vždycky pravdu, do týmu se nedostal a na výjimku startuje za juniorku PSG Zlín.
Juniorka Zlína hrála tady v Olomouci tuhle sezónu dvě utkání, přičemž prvního se nestihl zúčastnit a druhé bylo naplánováno právě na sobotu 22. října. Problém ovšem byl, že v kolonce "odehraná utkání" se číslo před časem u Okála zaseklo na trojce a nikde ani ň, proč tomu tak je. Nakonec jsem zjistila, že byl zraněn. Tu nastaly nervy, protože PSG Zlín své stránky moc neaktualizuje, psát jsem jim nechtěla, ale jak mám vědět, kdy bude hrát? Ve čtvrtek dvacátého to ale bylo jako zjevení, když se objevil v sestavě, dal gól, dostal osobní trest za hrubost a dvě minuty za úder do kolena.
Bylo mi jasné, že v sobotu jdu mrznout dvakrát, ráno na juniory a večer na áčko.


Ještě předtím jsem si ovšem zaskočila do HokejShopu koupit plakát áčka, kterýžto je super a příšerně smrdí. Ne, to se nevylučuje. Zasypala jsem ho tedy kávovýmy zrny a zabalila do sáčku; nyní čekám, až se odsmrdí a pak hurá s ním na dveře. Z obchodu jsem šla "uličkou bezdomovců" (kde už ale bezdomovci nejsou) kolem plotu za stadionem, jelikož se tam halekalo. K mému zklamání tam nehalekali junioři Zlína, ale jenom ti naši.


Anyway, vešla jsem do haly a bylo 11:10, zápas začínal ve dvanáct. Očekávala jsem rozbruslení. Junioři ale zákeřně začínají později, a tak jsem se dočkala snad až 11:25 nebo tak nějak. V hale jsem byla sama. Já a můj poněkud velký foťák, ještě navíc naproti střídačce soupeře a fotící soupeře. Ano, Zlínské jsem zaujala :D Okálovi samozřejmě netrvalo dlouho a všimnul si, že objektiv míří především na něj, ovšem musím podotknout, že jsem párkrát vyfotila i jeho spoluhráče a jeho soupeře.


Zlín dělal při rozbruslení něco, co jsem nikdy neviděla a nevím, jak to popsat. Útočníci si stoupli do malého kruhu kolem brány a ten naproti brankáři na něj střílel tak dlouho, dokud se netrefil. Pak se všichni posunuli o místo doleva. A narozdíl od áčka HCO byli při najíždění na brankáře mnohem kreativnější a opravdu to vypadalo jako nájezdy a né jenom "zomg já mám puk, vystřelím, hahahah!".


Zápas byl napínavý! Zlín dal branku už ve druhé minutě, hehe. No a netrvalo to ani deset minut a zjistila jsem, že jim fandím. To je těžký, bylo zrovna po přesilovce - Okál byl na oslabení snad celé dvě minuty, zblokoval dvě střely a já ani nechápala, jak ještě vůbec může chodit - a Zlín se tak srdnatě bránil, že to se prostě nedalo.
Někdy v tu chvíli mě napadlo, že takhle kdysi začínal Karel...

Na svou obhajobu musím říct, že jsem šla na stadion z 97,83% jako nezaujatý pozorovatel. K juniorským a mládežnickým soutěžím mě prakticky nic neváže. Ne, že by mě snad nezajímalo, jak to s naší mládeží vypadá, sem tam mrknu, jak se drží v tabulce, ale nemám čas se za tím pídit, chodit na zápasy a tak podobně jako s áčkem.
Ale ano, tak nějak jsem počítala s tím, že skončím s "yay, Zlín!" právě kvůli Okálovi. Přesto to ve mně tu a tam hryzlo, že bych asi neměla v myšlenkách vymýšlet, jak by to mohli Zlínští uhrát líp., protože na toho a toho obránce očividně platí to a to.


A nebylo to těžké, přiklonit se ke Zlínu. Zatímco junioři HCO zkazili málem všechno, na co sáhli, Zlínští vedle nich vypadali jak top třída ELH. Ty jejich přihrávky chodily snad naslepo, přechod do útoku byl z 90% úspěšný, oslabení byla výtečná, hra u hrazení skvělá, brankář fenomenální. Hráli aktivní forechecking, pěkně do těla v rámci pravidel... Jediné, co pokulhávalo, byly přesilovky, to však trochu zkorigovali ve třetí třetině, když zvýšili na finální stav 4:0.


Ale zas abych ty naše kluky jenom nekritizovala - s tím zázemím, co tady maj, hráli ještě sakra dobře. Ve druhé třetině byl zápas víceméně vyrovnanej, až v poslední minutě dal gól Zdeněk Okál. Óda přijde později, nebojte. Špatný zlínský přesilovky taky nebyly samy od sebe, kluci to dobře bránili.
Jenom mi přišlo, že obrana strašně málo komunikuje s brankářem a naopak, jak normálně na sebe všichni řvou, tak u nich tichučko hezky... A bylo vidět, že to trochu dělá problém, nejmíň dvakrát by je jedna taková "záda" pěkně od plic ušetřila nemalých starostí. Byl tam jeden hráč, co se mi moc líbil, hlavně proto, že byl neuvěřitelně rychlej (víme, že? :D). Jenže se neobtěžoval vykasat si dres a já jsem líná se podívat, kdo že je ten tajemný mládenec s desítkou na dresu. Máš holt smůlu no.


Co bych tak ještě..? Oh, ano!

COPAK DĚLAL OKÁL?
To bylo tak - byl zkrátka super. Já si říkala, že jsem si třeba za ty měsíce, co jsem ho neviděla, nafoukla takovou pěknou bublinu o tom, jak výtečný to je hráč. A tak jsem tedy čekala, že mi dneska ta bublina praskne. Nepraskla. Žádná bublina nepraskla, protože to byl true fact, ten kluk si místo v týmu zasloužil.

V prvé řadě - byl snad ještě rychlejší, než jak jsem si ho pamatovala, awhahahah. Předvedl několik naprosto parádních hitů v rámci pravidel. I přes svou malou postavu je schopnej právě díky své rychlosti vyvinout neuvěřitelnej náraz. A dává krásné hipchecky a nedává je na kolena, ah.


Byl fantastický na oslabení. A vydržel tam dlouho, to je hlavní. Ty přesilovky byly porod pro celej tým, ale byl na ledě právě u té jediné proměněné. Fun fact: Zakládá útok ve stylu Arťuchin, jde prostě středem a nebo po kraji přes obránce místo kolem, přestože je nejmíň o tři hlavy menší. A dojde stejně daleko. Hah a vůbec, ti dva mají podobný styl a oba by to měli brát jako sakra velký kompliment. Taky maj oba přejetou ruku bruslí, že.


Ach a ten gól. Kdyby mě obličej nebolel od úsměvu, asi bych se rozplakala dojetím nebo tak, protože mi dochází, že Okála uvidím možná za rok a možná taky nikdy, a tak to beru jako opravdu ten jeden speciální. Každej oblíbenej hráč má TEN JEDEN GÓL, co si jeho fanda bude pamatovat až do kocne svých dní. Nemluvě o tom, že to byl fakt parádní zářez.
Obránce vystřelil z vrcholku kruhů, Okál clonil před bránou, hokejky zaklesnuté do sebe se soupeřem. Puk se blbě odrazil právě od těch hokejek, už jsem si myslela, že ho bude mít v obličeji, což se naštěstí nestalo. Podařilo se mu zmocnit se puku, zbavit se obránce a vymotat se za bránu, kolem které se pak už jen obtočil a zezadu dal gól prakticky do prázdné. Bylo to epické a bylo to dokonalé. A předvedl hezkou oslavu, A+.


Ach jo. Šla jsem domů na pokraji hysterického záchvatu. Bude mi chybět. Už zase a tentokrát přede mnou ani není žádný zápas, na který bych se mohla těšit. Nezbývá mi než doufat, že bude dál pokračovat ve svém výtečném tempu a propracuje se do áčka Zlína, a tedy před televizní kamery.


Je to zvláštní. Jsou hráči, které můžete sledovat roky a byť jsou sebelepší, nic to s vámi neudělá. A pak jsou hráči, který vidíte jednou a víte, že to je on. Tenhle vás bude bavit. Tenhle bude dobrej. Tohohle chcete sledovat až do úplného konce.

PS: Milý Okále, jestli jsem tě zděsila, promiň. Těch tvých fotek není milion, jenom asi 340. Taky nejsem stalker, jen fakt nadšená tvou hrou. Makej dál, jsi skvělej. S láskou a respektem, já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 z časopisu Psychologie dnes | 24. října 2011 v 20:07 | Reagovat

Po několikadenní hysterické mediální masáži a celonárodním truchlení se nad třemi zemřelými hokejisty zavřela voda a lze předpokládat, že dlouho na ně téměř nikdo nevzpomene, přestože ještě včera lidé na náměstích hlasitě žádali vyhlášení státního smutku, vystavení rakví s ostatky na Staroměstském náměstí, odkud by snad za skandování hesla, Kdo neskáče, není Čech, s nimi odskákali až k místu konečného spočinutí.

Co vede lidi k tomuto počínání? K masovým žalozpěvům nad třemi gladiátory, kteří se živili tím, že dávali lidem zábavu a náhradní pocit národní hrdosti? Nejsem cynik a zmařených životů je mi líto. Co mi však přijde neadekvátní, je davové šílenství, které následuje po lidské tragedii, srovnatelné s desítkami jiných, které se ten den odehrály (například čtyři surově zamordované děti) a které nechají většinu lidí ne snad zcela chladnými, ale rozhodně bez větší reakce, hodnotíme-li to počtem zapálených svíček a pietně odložených plyšáků.

Sociální psycholog by napsal na toto téma fundovanou úvahu, já mohu nabídnout svou reflexi, která pochopitelně nepostihuje víc, než můj úhel pohledu.

Od počátku své existence člověk bojuje na třech frontách: s přírodou, se sousedy a se sebou, kde vítězí a kde je často porážen. Popisy těchto zápasů, poučení z nich a implicitní návody pro jednání nacházíme v intuitivních, ale podstatu vystihujících mýtech. To, že si dnes vystačíme s pozitivistickou filosofií a její dcerou - vědou, neznamená, že mýty přestaly být živoucí skutečností; jen se na ně zapomíná.

Příroda i sousedé vytýčili člověku celkem jasné hranice a mýty vyprávějí jak o nich, tak o snaze je překonat. V případě přírody bývají příběhy spíše tragické (Faethon), co se týče sousedů, pak jejich obsah a forma záleží na tom, vyprávějí-li je vítězové nebo oběti. Sám sobě člověk odmítá stanovit hranice a ty, o nichž má tušení, se snaží neustále překonávat. Mytologickou postavou, která to před ním už buď učinila, nebo odskákala, je "hrdina", který má být pro společenství vzorem (Herakles, který to dotáhl až na poloboha), nebo varováním (Oidipus).

Hranice mezi mýtem a realitou je prostupná, historické postavy dostávají mytologický charakter (Svatý Václav), mýty se nám pletou do pohádek i do životů, dějepis splývá s bájeslovím. Velké národy mají dějiny, historie těch malých je spíše sbírkou anekdot; velikost se nehodnotí počtem obyvatel, ale jejich činy. Běda národu, který nemá hrdiny, říká Brecht Galileovými ústy a jedním dechem dodává: běda národu, který je potřebuje.

S českými hrdiny je to problematické. Svatý Václav přichází ke cti, když jde do tuhého. Pak je dlouhou dobu osočován. Není sám. Příslušníci elit moderní historie by mohli vyprávět. Skutečnými hrdiny byli naši vojáci za druhé světové války, kteří na své hrdinství vesměs doplatili a úplně poslední byli Jan Palach a Jan Zajíc, jenže…

Jenže ti všichni měli charakter, byli věrní, což je devíza, která se už nenosí a hovořili - a kdyby jen hovořili - o odříkání. My potřebujeme pružné postmoderní hrdiny, kteří za nás budou někde vítězit, a my je budem potom oslavovat. A mávat práporem. Jsou nám blízcí, nejsou to žádní asketi, mají prachy, krásné ženské, príma bejvák, rychlé bouráky, jsou hraví, a proto jsou to naši "chlapci" nebo "hoši", rozhodně ne muži. S muži totiž taková sranda není. Ti mají většinu dnů apollónských, zatímco naši zlatí hoši nám zajišťují ty dionýské v konzumním stylu. Po jejich vítězství je možné pokrýt Václavák střepy lahví od šampáňa. Dědici národních tradic a mýtů se stávají polobohy.

A když sláva ve velkém stylu, tak také barbarský pohřeb ve velkém stylu! Z uctívačů se stává dav. Dav nemyslí, dav vyzařuje sjednocené emoce. Charismatické osobnosti jim dávají náplň a směr. V roce 1969 charismatický provokatér hodil dlažební kostku do výlohy Aeroflotu a bylo zaděláno na utužení režimu. Letos se plakalo. Charismatičtí bossové před kamerou polykají slzy. Dav je smí nechat stékat po tvářích. Je to katarze? <<

2 cestííí | 24. října 2011 v 20:21 | Reagovat

Měly bychom si udělat výlet do Zlína...stvoříme nového Kornějeva nebo tak něco, hehe.
A když už jsme podle předešlého komentáře úplně mimo mísu, tak občas si říkám, jaká je psychologie bez prominutím sračka a jestli si radši udělám granko nebo čaj a co na to Jan Tleskač?
jo a...
...
...
švedov.

3 Kví-Kví | 24. října 2011 v 20:31 | Reagovat

[1]: Milý anonyme, oceňuji tvou zjevnou starost o mé psychické zdraví. Pro příště si však, prosím, zapamatuj:
1. Pokud mě mi známo, neznáme se. Takže o mě kurva vůbec nic nevíš, tudíž se laskavě neser do toho, o co já se zajímám a nezajímám mimo tenhle blog.
2. A propos – tenhle blog je HOKEJOVÝ, což je od slova HOKEJ. Až bude od slova AKTUALITY nebo KRIMI nebo já nevím co, budu tady rozbírat vraždy a ekonomiku a kde na koho spadl rampouch. Do té doby ahoj.
3. Osobně bych taky byla milionkrát radši, kdyby se z televize neozývala hudba z Armagedonu a na Staromáku nestavělo pódium, ale na to jsem hold malý pán.
4. Už mi sakra nikdy nepředváděj, jak skvěle ovládáš ctrl+c – ctrl+v u článku, které nejsou k tématu tvého oslnivého kopírování.

[2]: Hm, tak staré nebo mladé? Ale já z něj nechci Kornějeva, on se nemá bát, má být rád :D
...kto to jišo?

4 Alli | Web | 26. listopadu 2011 v 22:38 | Reagovat

wow :)) moc pěkný článek.. :) jj, Očko je pán :D a celkově naši juni sou borci a kdyby dohrávali zápasy do konce byli by ještě lepší.. :) :( a někteří z nich to dotáhnou daleko!♥ ..a šak možeš někdy zajet do Zlína na zápas, ne? když dneska jelas do Brna..jako abys Zdeňu viděla ;)nebo někam jinam..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.